Věřím, že můj krátký život nebyl nadarmo…                                                        

              Dětství a studie

Jan Bula se narodil 24. června 1920 v Lukově (čp. 86) nedaleko Moravských Budějovic. Jeho otec Antonín Bula pracoval na nedaleké dráze v Moravských Budějovicích jako železniční zřízenec a strážný. Maminka Marie, rozená Růžičková, se do Lukova přistěhovala ze Slovácka. Vdala se zde nejprve za Františka Völkla a porodila mu syna Ladislava. V létě roku 1914 však vypukla válka a František Völkl zemřel na srbské frontě. Marie zůstala sama s malým chlapcem a ocitla se v tíživé životní situaci, ale do jejího života vstoupil místní domkář Antonín Bula. Vzali se a na svátek Jana Křtitele 24. června 1920 se šťastným rodičům narodil syn Jan.  Dne 15. října 1921 se Janovi narodila sestra Marie a 23. března 1923 bratr Antonín. Jeník, jak mu všichni říkali, byl temperamentní a veselý chlapec. Již jako malý ministroval v místním kostele a tehdejší farář P. Eduard Sommer si ho nemohl vynachválit. V září 1926 usedl do školní lavice obecní školy v Lukově. Řídící učitel František Jánský si bystrého chlapce všiml a spolu s farářem doporučili rodičům dát ho na studia. Ti souhlasili a tak v letech 1931 - 1939 pokračoval ve studiích na reálném gymnáziu v Moravských Budějovicích. V té době již velmi rád maluje a také vede školní časopis Ekrazit. V roce 1933 se novým farářem v Lukově stal P. Cyril Bojanovský, pod jehož vlivem se rozhoduje stát se knězem. Po úspěšném složení maturitní zkoušky vstoupil v roce 1939 do kněžského semináře v Brně. V rámci studia projevuje velký zájem o východní pravoslavné umění. Našel zde také mnoho přátel, z nichž vynikali Bohuslav Burian, Felix Davídek a Josef Valerián. V únoru 1943 byl  nasazen na práci pro říši. Měl však štěstí, komise ho poslala pracovat do keramičky ve Frainersdorfu (dnešní Vranovská Ves), nedaleko domova.  Pracoval zde do května 1944 a po zásahu rektora semináře Karla Skoupého se mohl vrátit do Brna a pokračovat ve studiu. Při bombardování města na konci války využil Karel Skoupý jeho malířské nadání. Tlaková vlna zničila barevné vitráže v oknech biskupské kaple. Jan Bula je nahradil kartony s malbami na motiv Ukřižování Krista, obličej Panny Marie pod křížem namaloval podle své maminky. 

             Oblíbený pan kaplan

Dne 29. července 1945 byl Jan Bula olomouckým biskupem Stanislavem Zelou vysvěcen na kněze a po primici v Lukově byl jmenován kaplanem v Rokytnici nad Rokytnou. Mladý kaplan se vrhl s nadšením do práce. Farář Stanislav Lakomý mu svěřil výuku náboženství na školách v Rokytnici, Chlístově a na zámku Sádek. Pro skupinu orelských dorostenců z Rokytnice a okolí organizoval pobyty v přírodě a v lese nedaleko obce si pro tento účel pronajal od lesní správy domek, kterému říkal chaloupka. Chlapcům se věnoval i po zákazu Orla v březnu 1948. S odkazem na vyhnance sv. Vojtěcha jim říkával Vojtíšci. Spolupracoval s místními ochotníky, pro které psal scénáře a maloval kulisy. Našel si čas i na malování a často chodil do okolí hledat náměty pro své obrazy. V obci se nejvíce přátelil s Miloslavem Hlouchem, který také maloval a společně uspořádali v Rokytnici výstavu svých obrazů.  Pan kaplan, jak mu každý říkal, se stal v Rokytnici velmi oblíbeným společníkem. Pro jeho úsměv, vrozenou eleganci a osobitý humor byl často zván farníky na svatby a různé rodinné oslavy. 

              Předehra tragédie

V únoru 1949 vyšel zákon o JZD a byla zahájena kolektivizace venkova. Na jižní Moravě a na Třebíčsku nebyla pro komunisty v tomto směru situace příznivá a snaha o znárodnění půdy zde narazila na odhodlaný odpor sedláků.  Dle pokynů sovětských poradců byla na Třebíčsku vytvořena volavčí síť agentů provokatérů, kteří měli přispět k likvidaci a kriminalizaci tzv. nežádoucích osob. Mezi ně patřil i rokytnický kněz Jan Bula. Komunistům vadila především jeho práce s mládeží a oblíbenost u občanů. Do vážných problémů s novým režimem se Jan Bula dostal, když v červnu 1949 přečetl při slavnosti Božího Těla zakázaný oběžník a přidal k němu ještě vlastní komentář, ve kterém odsoudil omezování náboženské svobody a útoky proti církvi. Byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a peněžní pokutě, ale prezident Klement Gottwald mu udělil amnestii. 

             Zatčení

V únoru 1951 se objevuje na Třebíčsku bývalý Bulův spolužák z gymnázia Ladislav Malý. Nervově labilní alkoholik a dobrodruh, který přišel z Rakouska, kde organizoval s několika společníky převádění osob přes hranice. Představoval se jako agent CIC a odbojář. Jeho spolupráce s Bezpečností nikdy prokázána nebyla, přesto každý, kdo se s ním setkal, byl později zatčen. Zaťukal i na dveře rokytnické fary. Jan Bula ho zprvu nepoznal, byl zarostlý a v uniformě SNB. Společně vzpomínali na studentská léta a Malý na faře přespal. Druhý den při večeři rokytnický farář svého spolužáka nepoznával. Malý víc pil, než jedl a v opilosti vyprávěl absurdní příběh o tom, jak se mu podařilo unést pražského arcibiskupa Josefa Berana z internace. S vážnou tváří vyprávěl, že došlo k prozrazení únosu a arcibiskupa musel ukrýt dočasně v nedaleké vesnici Bransouze. Arcibiskup ho prý poslal, aby sehnal kněze, který by ho před cestou vyzpovídal. Jan Bula mu nevěřil. Byl přesvědčen, že lže. Poradil se s jaroměřickým farářem Janem Podveským a jeho kaplanem Josefem Valeriánem. Oba ho varovali, ať Malému nevěří. Bula je poslechl, a když se u něj Malý objevil podruhé a požádal o nocleh, odmítl ho. Po jeho odchodu si uvědomil, že Malý svým chováním může přivést do neštěstí další nevinné lidi. Vypravil se tedy za několik dní do hájovny Na Březí, kde se u hajného Škrdly Malý ukrýval a žádal ho, aby svou odbojovou činností skončil. Marně, Malý se mu vysmál a označil ho jako zbabělce. Brzy na to se Jan Bula dozvěděl, že Malý společně s Drahoslavem Němcem z nedaleké osady Veverka, přepadli večer 22. dubna při schůzi funkcionáře MNV v Heralticích. Naposledy Jan Bula viděl Ladislava Malého večer 25. dubna, kdy přišel na faru opilý a domáhal se alkoholu. Faráři vyhrožoval zastřelením a pak odešel.  Jeden z napadených funkcionářů z Heraltic navedl Bezpečnost k hájovně Troják, kde se oba teroristé ukrývali v krytu pod včelínem u hajného Františka Kopuletého. Ten po zatčení přiznal, že oba aktéry akce v Heralticích ukrýval. Bezpečnost okamžitě vyjela, ale teroristy již nezastihla. Drahoslav Němec mezitím od Malého utekl a schoval se ve skrýši u rodičů. Malý se za pomoci Škrdly ukryl u jeho známého v Římově. Bezpečnost tedy zatkla Boženu Kopuletou, která pak při výslechu uvedla další spolupracovníky Malého, hajného Antonína Škrdlu a faráře Jana Bulu. Krajská bezpečnostní pětka rychle vyhodnotila situaci. Nesmyslná akce Malého v Heralticích nabídla možnost realizovat řadu nepohodlných osob a StB připravila rychle rozsáhlou zatýkací akci, která začala v brzkých ranních hodinách 30. dubna. Zatýkací komando si přijelo i pro Jana Bulu. Na faře ho však příslušníci nezastihli, právě vyučoval ve škole. Velitel zásahu Otakar Neckař se tam tedy ještě se dvěma příslušníky vydal a pouta mu nasadili před užaslými žáky. Ti byli v šoku. Někteří začali vzlykat. Jan Bula sebral síly a rozechvělým hlasem se je snažil uklidnit: Doufám, že se brzy vrátím, nic špatného jsem neudělal. 

             Ilegální skupina

Po zatčení byl Jan Bula, stejně jako ostatní, odvezen do sídla StB. Večer ho odvedli k výslechu. Byl doprovázen bitím a kopanci. Rokytnický farář přiznal návštěvy Ladislava Malého. I přes toto přiznání však StB neměla výraznějších důkazů pro jeho kriminalizaci a případný monstrproces. StB se tedy zaměřila na přátele Jana Buly v Rokytnici nad Rokytnou a pozatýkala je. Zrodil se plán vytvořit z těchto vytypovaných osob ilegální organizaci, v jejímž čele by Jan Bula stál. Teď bylo nutné zlomit zatčené a donutit je k přiznání. U každého z nich byl vyroben otázkový protokol, který se stal scénářem pro soud a a jehož sestavení probíhalo ve spolupráci s prokuraturou. Jan Bula tento několikahodinový výslech absolvoval 1. června. Výslech vedl nadporučík Antonín Achylis, který patřil k nejsurovějším vyšetřovatelům jihlavské StB. Kovovým boxerem vyrazil faráři přední zuby, zkopal ho a zmlátil gumovým obuškem. Jan Bula nakonec rozechvělou rukou podepsal protokol, který se stal podkladem pro připravovaný proces s rokytnickou skupinou. Ze soudu však sešlo. Do jeho příprav zasáhla událost, která překvapila nejen celý kraj, ale i vládnoucí stranu. 

              Vraždy v Babicích

Zatímco Jan Bula a jeho přátelé trpěli v jihlavské věznici, hlavní aktér Ladislav Malý byl na svobodě. Hledal Antonína Plichtu, hrdinu protinacistického odboje a velkou autoritu. Věděl, že může přivést k ukrytým zbraním z války. Musel však jednat rychle, Plichtu hledala velmi usilovně i Bezpečnost. Požádal o pomoc faráře Václava Drbolu v Babicích. Ten mu i přes svou obezřetnost prozradil Plichtův úkryt u varhaníka Ludvíka Stehlíka v Cidlině. Plichta kapitána CIC přijal a brzy se k nim přidal ještě třiadvacetiletý Antonín Mityska z Horního Újezda, kterému právě hrozilo několik měsíců vězení za nesplněné dodávky. Skupinka střídala skrýše. Nejčastěji se zdržovali u Stehlíků v Cidlině či Aloise Roupce v Bolíkovicích. Večer 14. června 1951 Malý s Mityskou provedli zastrašovací akci v Cidlině. Plichta se jí odmítl zúčastnit, přišla mu nesmyslná. Akce však podnítila StB k dalším krokům. Velitel KV StB v Jihlavě František Zita poslal do Prahy žádost o nasazení Lidových milicí a armády. V kraji to začalo připomínat vojenské cvičení. V Babicích byl zatčen farář Václav Drbola. Policejní auta jeli i do Horního Újezda, kde byl zatčen další kněz, farář František Pařil. I jeho Malý navštívil. Chtěl u něj napsat několik letáků. Pařil mu nevyhověl, přesto však byl za několik dní v prvním babickém procesu odsouzen k trestu smrti. Antonín Plichta měl partyzánské spolupráce s Malým dost. Odešel zpět do Cidliny ke Stehlíkům, ale k jeho malé radosti se 28. června setkali s Malým jeho dva synové, dvacetiletý Stanislav a dvaadvacetiletý Antonín. Idealističtí mladíci byli americkým agentem nadšeni a připojili se k němu. Malý oba bratry vyzbrojil pistolemi. V noci na 2. července odešli k Roupcům do Bolíkovic. Druhý den dal Malý návrh provést akci v nedalekých Babicích. Tvrdil, že řídící učitel a předseda MNV Kuchtík může za to, že byl zatčen farář Václav Drbola. Bylo rozhodnuto a pozdě večer kolem půl desáté, se celá ozbrojená skupina vydala do Babic. K útoku si kapitán vybral večerní schůzi funkcionářů MNV v babické škole. Sešli se zde předseda MNV Tomáš Kuchtík, pokladník MNV Bohumír Netolička, místopředseda MNV Josef Roupec a předseda AV NF František Bláha. Celé jednání probíhalo v klidu a funkcionáři netušili, že venku k budově školy mezitím dorazil Malý a jeho společníci. Kapitán poručil bratrům Plichtovým hlídat venku před vchodem a s Mityskou vešli do budovy. Bylo půl jedenácté v noci. Dvojice vpadla do kanceláře MNV, kde již končila schůze. Malý poručil funkcionářům vyjít ven na chodbu před schodiště a dát ruce nad hlavu. Pak rozbil lampu a zeptal se překvapených členů MNV, kdo udal babického faráře Drbolu. V ten moment Netolička, který byl ozbrojen, začal vyndávat z kapsy revolver. Malý si toho všiml, vystřelil na Kuchtíka a zařval na Mitysku, aby střílel. Ten ho poslechl a okamžitě spustil palbu ze samopalu. Jelikož mířil celou dobu na Františka Bláhu, kterého velmi dobře znal a nechtěl mu ublížit, sekl zbraní ostře doleva. Kuchtík a Roupec padli okamžitě mrtvi. I Netolička byl zasažen, sesul se na zem a umíral. František Bláha začal prchat po schodech nahoru a dostal zásah do nohy při zpětném pohybu Mityskova samopalu. Upadl na schodiště. Malý s Mityskou ho nechali být a budovu školy opustili. Nesmyslný masakr ve škole jen nahrál snahám režimu, zbavit se nepohodlných osob a vzdorných místních sedláků. I přesto, že pachatelé činu byli dopadeni hned druhý den u Babic v poli a dva z nich zastřeleni, 5. července začala mohutná zatýkací akce. Do února 1953 bylo ve čtrnácti soudních procesech odsouzeno přes sto osob a uděleno jedenáct trestů smrti. Represe se týkaly celých rodin. Zatímco zatčení byli odsouzeni k vysokým trestům, jejich manželky, děti, rodiče byli deportováni do pohraničních oblastí na Litoměřicku. Zemědělské usedlosti se staly majetkem místního JZD. 

              Monstrproces

Určený soudce pro první proces, JUDr. Vojtěch Rudý, přezdívaný rudý kat, vypracoval již k 8. červenci žalobu. Do skupiny zařadil Antonína Mytisku, Drahoslava Němce, Antonína Plichtu, Františka Kopuletého, Antonína Škrdlu, Václava Drbolu, Bohumila Krátkého, Jana Bulu, Karla Němce, Františka Pařila, Ladislava Brabence, Ludvíka Stehlíka, Boženu Kopuletou, Jindřicha Nahodila, Aloise Roupce a Josefa Vorlíčka.Všichni obvinění museli podepsat ve smyslu žaloby přiznání a naučit se velmi rychle scénář pro připravovaný monstrproces. Ti co nechtěli, byli donuceni násilím.Velmi trpěl P. Václav Drbola. Jeho křik se rozléhal celou věznicí. Vyšetřovatelé použili louskáčku na ořechy k drcení varlat, zhasínali na těle zatčeného faráře cigarety a šlapali po něm. Stejně trpěl i František Pařil. Jan Bula měl štěstí, při jeho výslechu byl přítomen ministr Václav Kopecký, který do Jihlavy přijel sledovat přípravy na proces a za jehož přítomnosti nepoužil žádný z vyšetřovatelů násilí. Z původního plánu krajské pětky soudit všechny tři kněze v jednom procesu, však nakonec sešlo. Došlo ke změně scénáře, o které rozhodl politický sekretariát KSČ v Praze dne 10. července 1951. Ze skupiny byl vyňat Jan Bula, aby byl postaven do čela druhého procesu. Bylo naplánováno, že se uskuteční až na podzim. V obyvatelstvu tak bude udržován strach a uspíší se kolektivizace. Vše ostatní proběhlo dle původního scénáře a již deset dní po babických vraždách, bez jakéhokoliv vyšetřování a důkazů, byli v Dělnickém domě v Jihlavě odsouzeni k trestu smrti: Mytiska Antonín, Plichta Antonín, Němec Drahoslav, Kopuletý František, Škrdla Antonín, Drbola Václav a Pařil František. Po jejich popravě rokytnický farář P. Jan Bula pochopil, že stejný osud čeká i jeho. Monstrproces proběhl v třebíčském kině Svět dne 13. listopadu. Hlavním soudcem byl určen Jiří Kepák a prokurátorem Jan Přibyl. Spolu s Janem Bulou bylo odsouzeno šestnáct lidí. Rokytnický kněz byl shledán vinným z toho, že se spolčil s agentem CIC Malým s pokusem o státní převrat a účastnil se a podporoval teroristické akce v kraji. Byl odsouzen k trestu smrti, konfiskaci majetku a ke ztrátě všech občanských práv. Jan Bula se pomalu smiřoval se svým trestem. Vedle modliteb se upnul k tomu, co vždy v životě miloval, malování. Bachaři si brzy všimli nadání rokytnického faráře. Dostal malířské náčiní, barvy, štětce a jeho cela se změnila v ateliér. Za dvě, tři cigarety jim maloval obrázky. Venku zatím začal boj o život rokytnického kněze. Jen několik dnů po vyhlášení rozsudku napsala maminka rokytnického faráře Marie Bulová, prezidentovi republiky Klementu Gottwaldovi. O milost požádali i někteří farníci a formou petice i občané Chlístova. Marně, nepomohlo ani odvolací řízení, které proběhlo 9. února 1952. 

             Justiční vražda

Rokytnický kněz se spravedlnosti nedočkal. Dne 19. května mu sdělili, že druhý den ráno bude vykonán trest smrti. Byla mu povolena návštěva maminky a také mohl napsat svým nejbližším dopisy na rozloučenou. Když se naposledy rozloučil se svou maminkou, celou noc pak psal dopisy svým nejbližším. Netušil, že nebudou nikdy doručeny. Tragédie nevinného rokytnického faráře dospěla ke svému konci. Brzy ráno v půl páté si pro něj přišli. Zhasl nedokouřenou cigaretu a pohledem se ještě rozloučil se svými obrázky. Jeden z dozorců si od něj převzal napsané dopisy. Pak byl odveden k popravišti. Soudce Jiří Kepák mu četl rozsudek Státního soudu, ale P. Jan Bula ho nevnímal. Byl vyrovnaný a připravený zemřít. Když soudce dočetl, ujal se ho kat a jeho pomocník. Bylo přesně pět hodin. Způsob popravy byl nelidský. Na silném prkně byl hák, na kterém viselo škrtidlo. Ve spodní části šibenice byla kladka, přes ni vedlo lano, jímž měl odsouzený spoutané nohy. Za lano tahal na druhém konci katův pomocník. Jan Bula se pomalu dusil. Poslední bolest, smrt pro něj bude vysvobozením. Vždy po pěti minutách vystoupil na schůdky lékař s fonendoskopem a poslechl si jeho srdce. Trpěl čtvrt hodiny. Pak jeho utýrané srdce dotlouklo. V 5.17 konstatuje lékař smrt zadušením. Justiční vražda byla dokonána.

             Epilog

Tělo P. Jana Buly bylo převezeno do brněnského krematoria a 23. května  1952 zpopelněno. Podle svědectví zdejších pracovníků byla urna nejdříve, jako mnohé ostatní, uložena ve sklepních prostorech budovy krematoria. Teprve 20. června 1955 byla pod kremačním číslem 12 984 uložena do páté skupiny prvního společného hrobu v urnovém háji u krematoria na Ústředním brněnském hřbitově. Společný hrob byl zřízen v roce 1950 a byly do něj uloženy urny i dalších obětí komunistického režimu. U všech byla jako příčina smrti uvedena justifikace. Maminka Jana Buly nechala alespoň symbolicky napsat jméno svého syna na náhrobek rodinného hrobu na lukovském hřbitově. Až do své smrti chodila v černém a držela tak smutek do svých posledních dnů. Za svým synem odešla 1. března 1954. Naději na očištění jména P. Jana Buly však vzala rodině sovětská okupace v srpnu 1968 a následná normalizace. Žádost o rehabilitaci nebyla projednána. Rehabilitační zákon byl novelizován v neprospěch nespravedlivě odsouzených v padesátých letech, ale i jejich příbuzných, jelikož stát zvýšil v těchto případech finanční náklady na soudní řízení. Rodina nestačila ani vyzvednout urnu s popelem P. Jana Buly na brněnském hřbitově.  Antonín Bula zemřel v roce 1987 a o rehabilitaci rokytnického faráře začala usilovat jeho manželka Marie. V roce 1989 se vrátila svoboda. Dne 27. listopadu 1990 požádala Marie Bulová o rehabilitaci u okresního soudu v Třebíči. K žádosti přiložila kopii rozsudku státního soudu v roce 1951 a žádosti svého manžela z roku 1968 s tím, že původní žádost musela být vzata zpět, po okupaci v roce 1968, neboť to ohrožovalo existenčně celou rodinu. Rehabilitační oddělení zaslalo žádost ke krajskému soudu v Brně, který se záležitostí zabýval 4. prosince 1990 a v neveřejném zasedání zrušil rozsudek soudu v Třebíči a Jana Bulu plně rehabilitoval. K vyzvednutí jeho urny již nedošlo, jelikož se mezitím v zemi rozpadla a popel Jana Buly se smísil s popelem ostatních.